Předchůdce dnešního plakátu? Forma byla jiná, účel stejný. Mít tu možnost, vyrazili bychom do ulic starověkého Egypta, Řecka nebo Říma. Texty a motivy byly tehdy tesány nebo ryty do kamenných, dřevěných, resp. měděných desek a vystavovány na veřejných místech. První tištěné plakáty se objevily v Anglii až kolem roku 1480. Zásluhu na tom nese William Caxton, průkopník knihtisku na ostrovech. V 17. století pak plakáty upoutávaly na představení her Williama Shakespeara. Největší rozmach umožnil až vynález reprodukční techniky litografie Aloisem Senefelderem roku 1798. Na konci 19. století v oboru vynikali Henri de Toulouse-Lautrec nebo Jules Chéret. Přelom 19. a 20. století svými díly výrazně ovlivnil secesní malíř Alfons Mucha. V Paříži způsobil doslova senzaci. Jeho Gismonda, vylepená v noci na Nový rok 1895, zaskočila v ulicích davy lidí. Šlo o zcela nový koncept a přístup ke grafickému zpracování. Klíčovým milníkem pak byla i dvacátá léta minulého století, kdy za obou světových válek významně posloužil politický plakát k mobilizaci, propagandě a rozdmýchávání odporu proti nepříteli. Za nejslavnější období českého plakátu se považují šedesátá léta a filmové plakáty té doby.
1880 - 1895: Zrození litografického plakátu
Litografie sice spatřuje světlo světa v roce 1798, po celá desetiletí je však pro produkci plakátů příliš pomalá a nákladná. Většina plakátů je i nadále tištěna s použitím jednoduchých rytin ze dřeva a kovu s velmi omezenou barevností a designem. To se však mělo změnit kolem roku 1880 Cherétovým „3 kamenným litografickým procesem“. Průlomem, který umělcům umožňuje dosáhnout všech odstínů duhy použitím pouhých třech kamenů - obvykle červeným, žlutým a modrým.
Cherétův proces přesto vyžaduje precizní řemeslné zpracování a znalosti. Výsledek však stojí za to. Pozoruhodná intenzita barvy a textury s dosud nevídanými nuancemi, které jsou v jiných médiích nemožné (dokonce dodnes). Schopnost kombinovat slovo a obraz v tak atraktivním a relativně levném formátu nakonec umožňuje litografickému plakátu přivést na svět moderní formu reklamy. Cherét, mimo jiné mimořádně nadaný umělec a grafik, vytváří během své třicetileté kariéry přes 1000 plakátů.
1890 - 1900: Belle Époque & Art Nouveau
Mimořádně zdařilý a do té doby nevídaný první plakát Toulouse-Lautreca, Moulin Rouge, pozvedává v roce 1891 status plakátu na výtvarné umění a zahajuje „plakátovou mánii“. Devadesátá léta 19. století, období francouzské „Krásné doby“, je tak spjato s enormním nárůstem počtu výstav plakátů a časopisů. Edmond Sagot, pařížský vizionář a obchodník s uměním, zařadil v tu dobu do svého prodejního katalogu na 2200 plakátů.
O pouhé tři roky později vytváří Alfons Mucha, Čech působící v Paříži, své první mistrovské dílo, plakát Gismonda v secesním stylu, které jeho jméno prakticky přes noc vynáší do popředí francouzské umělecké společnosti a následně i té světové. Tento dekorativní umělecký styl se pak stává hlavním mezinárodním hnutím výtvarného umění, až do počátku první světové války.
Ve všech zemích je plakát využíván k oslavě jedinečných kulturních institucí společnosti. Ve Francii všudypřítomná kavárna a kabaret, v Itálii opera a móda, ve Španělsku býčí zápasy a festivaly, v Německu veletrhy a časopisy, v Británii a Americe literární časopisy, jízdní kola a cirkus.
1900 - 1914: Nové století a raná moderna
Rokem 1900 secese ztrácí na své dynamice. Opakováním se a imitací sebe sama. Smrt Toulouse-Lautreca v roce 1901 a odklon Muchy a Chéreta od plakátové tvorby (oba přecházejí malbě) zanechává prázdnotu, kterou má opět zaplnit až mladý italský karikaturista Leonetto Cappiello, žijící v Paříži od roku 1898.
Cappiello, silně ovlivněný Chéretem a Toulouse-Lautrecem, odmítá nevkusný detail secese. Místo toho se soustředí na tvorbu jednoduchého obrazu, často vtipného nebo bizarního, který okamžitě poutá pozornost a představivost diváka v rušném prostředí bulváru velkoměsta. Tato schopnost vytvářet identitu značky pak korunuje společnost Cappiello do postu zakladatele moderní reklamy. Jeho styl následně dominuje Paříži až do zveřejnění prvního Cassandreova plakátu ve stylu Art Deco v roce 1923.
Stejně tak umělci působící ve skotské Glasgow School, rakouské Wiener Secession a německé Deutscher Werkbund mění přístup k organickým motivům secese. Tyto školy odsouvají do pozadí křivočarou dekoraci ve prospěch přímočarých geometrických struktur založených na funkcionalismu.
Výsledkem těchto modernistických snah je německý Plakatstil aka Sachplakat, který v roce 1905 v Berlíně zakládá Lucian Bernhard a v Mnichově Ludwig Hohlwein. Tento nový styl, bazírující na minimalistickém naturalismu a důrazu na ploché barvy a tvary je dalším výrazným krokem k abstraktnějšímu a modernějšímu vizuálnímu jazyku.
1914-1919: První světová válka a bolševická revoluce
Světová válka přináší plakátu nové využití: propagandu. Spouští se dosud největší reklamní kampaň. Od získávání financí, náboru vojáků a podpory dobrovolnictví, až po zvyšování výrobních kapacit a pobuřování společnosti proti nepříteli. Samotná Amerika, s využitím současných kapacit Madison Avenue, produkuje 2500 grafických návrhů plakátů a tiskne jich přibližně 20 milionů. Téměř jeden na čtyři obyvatele, za méně než 2 roky.
Poučeni a inspirováni brilantní americkou válečnou plakátovou propagandou, bolševici sahají během občanské války po mocné zbrani proti Bílým. Lenin a jeho následovníci se ukazují být průkopnickými mistry moderní propagandy.V jejich rukách se stává plakát nesmírně účinnou zbraní. Následně pak i zásadním pilířem pro boj v horkých i studených válkách pro zbytek celého století a po celém světě.
1919-1938: Meziválečné období: Modernismus & Art Deco
Po první světové válce se secesní organická inspirace stává ve stále industriálnější společnosti irelevantní. Hlavními moderními vlivy se stávají kubismus, futurismus, expresionismus a dadaismus. Zároveň jsou zahájeny první výukové kurzy grafického designu ve Francii, Německu a Švýcarsku, což je klíčový okamžik přechodu od ilustrace ke grafickému pojetí designu v reklamě.
Tento posun se rychle projevuje v Sovětském svazu, kde vzniká konstruktivistické umění, napomáhající vytvořit novou revoluční technologickou společnost. Konstruktivisté navrhují „agitační“ styl kompozice plakátu, který se vyznačuje silnými úhlopříčkami, fotomontáží a agresivní barvou. Přímočarý postoj konstruktivistů, jak je patrný v díle El Lisického, Alexandra Rodčenka, Gustava Klutsise a bratří Stenbergů, má zásadní dopad na design západních plakátů, zejména prostřednictvím Bauhausu a de Stijlu.
V polovině dvacátých let se tyto často nesourodé modernistické přístupy spojují do významného mezinárodního hnutí Art Deco. V tomto období je hlavním tématem síla a rychlost. Tvary jsou zjednodušeny a zefektivněny a zakřivená písma nahrazena elegantními, strohými fonty. Začleněny jsou dokonce i některé exotické prvky z Persie, Egypta a Afriky.
Termín Art Deco je odvozen od uměleckoprůmyslové expozice z roku 1925 v Paříži, která se prezentuje jako velkolepá přehlídka tohoto stylu. V Paříži ustupuje karikaturní styl Cappiella geometrickým a intelektuálním obrazům A. M. Cassandrea. Cassandre popularizuje airbrush techniku, která jeho obrazům propůjčuje „strojově kovové“ textury a vzhled. Jeho monumentální plakáty zaoceánských lodí Normandie, Statendam a Atlantique se stávají ikonami průmyslového věku. Art Deco, stejně jako předtím secese, se rychle šíří po celé Evropě a USA.
1939-1950: druhá světová válka a konec kamenné litografie
Plakát sehrává svou významnou komunikační roli i ve druhé světové válce. Tentokrát už ale sdílí pozornost s jinými médii, zejména rozhlasem a tiskem. Nyní je většina velkosériových plakátů tištěna ofsetovou technologií, specifickou svou tečkovanou texturou známou také z novin a časopisů. Využití fotografie na plakátech, které započalo v Sovětském svazu ve dvacátých letech, je nyní stejně tak běžné jako ilustrace. Po válce ovšem dochází k útlumu produkce plakátu ve většině zemí. Dalším významným konkurentem se totiž stává nový, rychle se šířící fenomén, televizní vysílání.
Poslední dech nabírá litografický plakát ve Švýcarsku, kde vláda intenzivně podporuje tiskařský průmysl i jedinečnost plakátu. Sachplakat (Plakatstil) sice vznikl ve dvacátých letech, do plného květu se však dostává až během druhé světové války a na počátku padesátých let v oblasti švýcarské Basileje. Tito umělci si vyloženě libují v přetvářejí předmětů každodenní potřeby v obří ikony, přičemž využívají přednosti okázalého švýcarského tisku k tvorbě nádherných efektů trompe l'oeil. Svou vizuální eleganci často doprovázejí jemným humorem.
1946-1965: Poválečné období a modernismus v polovině století
Navzdory novým hrozbám a celospolečenské nervozitě z nastupující studené války, přináší padesátá léta velký baby boom a novou konzumní společnost. O slovo se hlásí televize, cestování proudovými letadly a nově vzniklé globální značky.
Metody reklamy se posouvají a přizpůsobují potřebám doby. Nový „plakátový věk“ přichází s počátkem padesátých let a je poháněn dvěma odlišnými styly. Spotřebitelským a korporátním. První, který je následně považován za „50´s Style“, hýří barvami a náladami, zatímco druhý, označovaný jako Mezinárodní typografický styl, je racionálnější a uspořádanější.
Plakáty 50. let se vyznačují živými barvami a hravými motivy, aby oslovily co nejširší publikum. Umělci Herbert Leupin a Donald Brun ve Švýcarsku, Paul Rand v USA a Raymond Savignac ve Francii jsou nejvýraznějšími představiteli kvalit tohoto veselého bezstarostného stylu. Doslova ikonickými se stávají také kampaně pro letecké dopravce od Davida Kleina, Stana Galliho a dalších, kteří se snaží přilákat cestovatele do destinací jako Disneyland, New York, Las Vegas a Paříž.
Tento proud, ovlivněný novou typografií Bauhausu a Tshichholda, se ve Švýcarsku plně rozvíjí koncem 50. a během 60. let. Využívá základní typografické prvky s přísnými grafickými pravidly a velmi často nahrazuje ilustraci „syrovou“ moderní fotografií. Koncertní plakáty Josefa Muller-Brockmanna představují klasickou oslavu tohoto stylu - chladnou, elegantní a systematicky abstraktní. Na stejné úrovni je pak i série Atomy pro mír Erika Nitscheho pro první mezinárodní konferenci o mírovém využití atomové energie.
1965 - 1972: The Sixties & Art of Rebellion
Pořádek padesátek ustupuje v polovině šedesátých let chaotičtějšímu a revolučnějšímu tenoru. Nové pojetí ilustrace, které čerpá ze surrealismu, pop-artu i expresionismu, je mnohem uvolněnější a intuitivnější a stává se tak první vlnou postmoderní senzitivity a vnímavosti. Zářným příkladem je příbalový plakát k albu Boba Dylana od Miltona Glasera z roku 1966. Glaser vyjadřuje protikulturní poselství hudebníka vykreslením jeho dlouhých vlasů jako vlnobití v duhových barvách. Push Pin Studio Miltona Glasera je kreativně spjato s dynamickou školou plakátového umění v Polsku sahající od 50. až do 80. let. Polská škola se proslavuje svou jízlivou a potrhlou surreální rozmanitostí v rámci propagace státem řízených divadel a kulturních organizací.
Excesy drogové kultury a politické odcizení vedou v USA ke krátkému, ovšem velkolepému šílenství známém jako Psychedelic Poster, které nápadně kombinuje květinovou posedlost secese, pulzující patvary op-artu a bizarní juxtapozice surrealismu. Naproti tomu francouzské prvomájové protesty generují novou školu propagandistického plakátu, který se vrací k sovětské vlně a ilustraci.
1970 - 1989: Sedmdesátá a osmdesátá léta - postmoderna
Internacionalismus se rychle rozšiřuje mimo Švýcarsko a v sedmdesátých letech se stává předním stylem grafického designu po celém světě. Na počátku osmdesátých let pak začíná ustupovat postmodernistům, kteří se snaží porušit všechna formální pravidla a dogmata švýcarského stylu.
Když Wolfgang Weingart, mladý učitel z Basileje, zavelel k frontálnímu útoku na palác, bylo doslova vymalováno. Jeho vzpoura má za následek dnešní převládající grafický styl běžně známý jako postmoderní design. Je také označován za zakladatele New Wave a Swiss Punku. Weingart experimentuje s procesem ofsetového tisku. Vytváří plakáty, které vypadají složitě a chaoticky, zároveň ale hravě a spontánně. Vše v ostrém kontrastu s přístupem jeho předchůdců. Povoluje uzdu standardním postupům typografie, což má také za následek vznik několika dalších nových stylů, od Memphisu a Retro, až po progres nastavený současnou počítačovou grafikou.
1990 - 2020: Plakát dnes
Úloha a vzhled plakátu se v průběhu 20. století neustále přizpůsobuje měnícím se potřebám a náladám ve společnosti. Ačkoli je dnes jeho role výrazně méně ústřední než před 100 lety, plakát se dál vyvíjí, protože počítač jako nástroj a internet jakožto prostředek působí převratné změny ve způsobu naší komunikace.
V roce 2020 vstupuje na scénu dosud nevídaný diktát z produkce marian_for_president. Ale to už by bylo vyloženě na román.
